Každý den trošku a výsledek se dostaví

„Chtěla bych napsat knihu,“ slyšela jsem říkat svůj vnitřní hlásek. „To trvá moc dlouho,“ odpovídala jsem mu. Když se na to dívám zpětně byla jsem jak liška v jedné bajce, která i přestože měla chuť na hrozny radši si je zošklivila, aby ji chuť přešla.

Předloni jsem poslechla svůj vnitřní hlas a pustila se do psaní knihy. Měla jsem chuť uskutečnit svůj sen a nemyslela jsem na to, kolik je toho třeba napsat, aby to dalo na celou knihu. Po vzoru hesla: „Když chcete sníst slona, naporcujte si ho, nesnažte se ho sníst celého naráz.“ Jsem každý den trošku připsala. Někdy méně, někdy víc.

Stalo se něco úžasného, moje netrpělivost zmizela. Nebylo to naráz ale myslím, že se pozvolna začala vytracovat, snad díky tomu, že jsem se jí nenechala ovládnout.

Když nad tím přemýšlím, netrpělivost je ve své podstatě určitý druh lenosti. Je to nechuť dotáhnout věci do konce. Vymlouvat se na ni není omluva a dá se s ní bojovat. Když člověk opravdu chce, dokáže zvítězit i nad netrpělivostí.