Když čtu nějakou knížku, zajímá mě, kdo za ní stojí a mám ráda medailonky o autorech i ilustrátorech. V knížce je na to ale málo prostoru. Tady se o mně můžete dočíst více.

Ve vesničce Jimlín, co by kamenem dohodil od města Loun, jsem trávila dětství a dospívání. K této vesnici mám pořád blízko už jen proto že tam stále žijí rodiče a sestra. Vždy se do těch končin ráda vracím i když mi vyhovuje pohodlí městského života. Před domkem bylo místo, kde rostla líska a nevím proč jsem si ho vybrala jako nejoblíbenější místo pro hraní, krom míchání lektvarů bylo později mým velkým koníčkem vymýšlení básniček a příběhů. Mlhavě si vzpomínám že mi jako hodně malinké proběhla hlavou představa, že bych chtěla být spisovatelka, ale to mi nevydrželo dlouho, možná pár chvil, pak jsem si přála být baletkou, později módní návrhářkou a pak také kosmetičkou. Psaní mě však bavilo vždycky, vymýšlela jsem básničky, později příběhy.

Zlomové v mém životě bylo, když se mi asi jako desetileté dostala do rukou knížka od bylinářky Marie Treben, ta knížka mě naprosto nadchla, od té doby se ve mně rozežnul zájem o léčivé rostliny. Nahrálo tomu i to že jsme prázdniny trávili na Vysočině na chalupě téměř na samotě. Bylo to pro mě celkem nudné, daleko od lidí, a nevěděla jsem, jak se zabavit, a tak jsem si řekla že bych ty léčivé rostliny které mě nadchly mohla v přírodě hledat. Rodiče mi dopřávali dostatek volnosti, mohla jsem se nerušeně toulat přírodou a objevovat rostliny, které jsem znala před tím jen z knížek. Současně jsem začala více číst o bylinkách a objevovala někdy trochu tajemný svět rostlin.

Na druhém stupni základní školy mi paní učitelka češtiny předpověděla že bych měla být spisovatelka. Tehdy jsem ještě netušila že se tohle naplní a pousmála jsem se nad tím.

Když jsem se jako dospělá seznámila se svým tehdy přítelem dnes manželem, začala jsem žít v Kladně. Protože jsem měla vždy spoustu zájmů začala jsem si plnit své přání a absolvovala mnoho vzdělávacích kurzů a krom jiného jsem si splnila svůj sen a absolvovala kosmetický kurz a začala pracovat jako kosmetička. Moc mě ta práce bavila i když jsem vnitřně cítila že něco malého chybí, jako bych se měla věnovat něčemu jinému. Zlomový okamžik byl, když přišly na svět naše tři děti. Od mala jsem jim četla pohádky. Někdy jsem četla knížky, které se dětem nelíbily a vždy to fungovalo vzájemně že se nelíbily ani mně. Postupně jsem zjistila že to takhle spolehlivě funguje a když se knížka líbí mně, líbí se i dětem a obráceně. A tehdy ve mně začala růst touha napsat knížku, takovou, která děti bude bavit a současně představí bylinky, tak aby zbytečně moc nepoučovala. Jediné, co mě od toho odrazovalo, byla vidina toho, že je to příliš práce. Ale touha psát vyhrála a jednou jsem se přemluvila a sedla k počítači. Jediné, co jsem věděla že by to měla být knížka v které dětem představím léčivé rostliny, a tak pomalu vznikala kniha s názvem Zajíček a tchoř, se kterými se tito dva kamarádi setkají. Nejdřív nápady přicházely pomalu ale čím častěji jsem usedala za počítač tím snadněji mi psaní šlo. Jako by se něco ve mně otevřelo a začaly přicházet další a další nápady na to o čem bych mohla psát. U bylinkového tématu jsem toužila zůstat, protože jsem věděla, že jsem ho ještě nevyčerpala a přála si stvořit knížku klasických pohádek s princeznami, vílami, černokněžníky. Takový styl pohádek, který jsem jako malá měla ráda. Bylinkové pohádky, jsou současně i takovým vnitřním poděkováním bylinářce Marii Treben, bez které by můj zájem o léčivé rostliny nevznikl a tím pádem ani knížky o nich.

Při psaní Bylinkových pohádek jsem si uvědomila že mám nápadů na další knížky plnou hlavou, a že je to ta správná cesta kterou mám jít. Inspirací jsou mi moje záliby, situace z dětství i současného života.

V psaní stále pokračuji…