Moje zkušenost s kurzem Kreslení pravou mozkovou hemisférou

Všechno jde, když se chce, už je trochu otřepaná fráze. Pravda však je, že si člověk své limity o tom, co je možné, nastavuje sám. Před několika lety jsem absolvovala kurz Kreslení pravou mozkovou hemisférou. No, nevím, co mě to napadlo, prostě jsem měla chuť to vyzkoušet. Kladné recenze lidí mě přesvědčily, a i přes velké obavy, abych tam nebyla ta nejhorší, jsem se přihlásila. Nutno říct, že mé malířské zkušenosti byli v té době na dětské úrovni, kdy jsem kreslit přestala.

Když jsem si prvně sedla do lavice a lektorka po mně chtěla nakreslit obličej vyděsila jsem se. „Tak aspoň bude sranda,“ pomyslela jsem si a nakreslila oválek s očima a fajfkou místo nosu tak jak sem nejlépe uměla. Ulevilo se mi, když několik obrázků bylo na mé úrovni a přestala jsem zatlačovat myšlenky, že jsem sem vůbec neměla chodit, že se kreslit nenaučím. Mrzí mě, že se tenhle obrázek nedochoval a lépe bych pak demonstrovala kam jsem se posunula.

Abych to zkrátila, povedlo se a dokázala jsem kreslit tak, aby to vypadalo jak člověk. První den kurzu jsem dokreslovala polovinu mužského obličeje, druhý den jsem kreslila podle fotky z časopisu a poslední den jsem kreslila sebe podle fotky.

Kurz byl protkán cvičením na zapojení pravé mozkové hemisféry. No, pravdu říct, myslím že to má spíš psychologický význam, a i bez toho by to člověk zvládnul, ale to je můj osobní názor. To, co bylo podle mého názoru nejvíce přínosné bylo vysvětlení, jak něco udělat, jak začít, čemu se vyvarovat a na co se zaměřit.

Kurz je jedna věc ale zvládnu to i doma? Pustila jsem se do toho a nakreslila několik obrázků, ségry, babičky, rodičů. Myslím že povedeně a každý se hned poznal. Nečekala jsem, že mi kurz přinese více než jsem od něj čekala. Uvědomila jsem si, že své limity si často vytváříme sami. V některých věcech jen nevíme jak na to a pak pomůže, když přijde někdo, kdo poradí.

Tohle neplatí jen pro kreslení ale pro mnoho oblastí života. Člověk někdy žije ve svém přesvědčení, že něco neumí a nemá talent. Někdy se něco naučí, ale je jen na něm, zda to bude více rozvíjet k dokonalosti.  Já jsem tohle nerozvíjela, a po nějaké době nadšení z toho že nakreslím portrét vyprchalo a věnovala jsem se ve volném čase raději psaní, ke kterému mě to neustále táhlo.

Mé obrázky nejsou vrcholným příkladem dokonalosti, to zcela jistě ne a mají spoustu chyb. Ale když vidím svůj kreslířský talent před kurzem, je to pro mě velký obrat. Jde o ten princip, o princip toho, že žijeme často uvěznění ve svých přesvědčeních, že něco nejde, nebo to není možné, přitom opak je pravdou.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.