Někdy je dobré být za blázna

Představte si, že dostanete skvělou pracovní nabídku, naprosto skvělou nabídku a vy začnete přemýšlet, jestli ano nebo ne. Možná jste také někdy byli v podobné situaci a z nějakého důvodu jste začali přemýšlet. Jiní by na vašem místě bez váhání přijali ale vy přemýšlíte a zvažujete. Nakonec miska vah a váš pocit řekne že to máte nechat být. Svěříte se někomu, o čem přemýšlíte, a druzí si začnou ťukat na čelo a nechápou proč chcete odmítnout. Začnete pochybovat o svém zdravém rozumu, a říkáte si, že jste se asi zbláznili, možná se začnou vkrádat pochyby, zda jste se dobře rozhodli. Jo, tak tímhle si zaručeně projde asi většina lidí, kteří byli v takové situaci.

Přesně tímhle jsem si prošla před pár lety. Končila mi rodičovská a já jsem hledala co budu dělat. Ke kosmetice jsem se z praktických důvodů vrátit nechtěla. Krom zájmu o kosmetiku mě ale bavilo psaní, a tak jsem snila o práci redaktorky. Nutno říci, že v té době jsem už měla napsanou první knížku, a čekala jsem, jak se nakladatelství vyjádří. Netušila jsem ještě, že tohle je to, co skutečně dělat chci. To, jestli knížka vyjde, bylo něco ve hvězdách a nenapadlo mě, že to bude odrazový můstek a budu se věnovat psaní knížek…

Začala jsem se tedy poohlížet po práci redaktorky. Mezi klasické požadavky patřily věci, které jsem nesplňovala. To že člověk tu a tam napsal nějaký článek pro nějaký web se nedá považovat za velké zkušenosti, ale přesto se to hodí v životopisu zmínit. Zkoušela jsem to stále dokola, a reagovala na inzeráty na pozici redaktorky. Jednoho dne jsem otevřela e-mail a přišlo překvapení. Paní šéfredaktorka jednoho lifestylového časopisu mě zvala na pohovor. Ani jsem tomu nemohla věřit, byla jsem opravdu nadšená.

Byla to mega příležitost a když jsem vcházela do budovy, řekla jsem si, že na co jediné mohu vsadit je to, že na pohovoru budu sama za sebe, budu se chovat, jak je mi přirozené, nemůžou je zaujmout moje profesní zkušenosti, ale já jako osobnost. Jako nadšený nekonfliktní člověk… Jak jinak dokázat že mi nechybí kreativní myšlení, takže jsem přišla se svým postřehem a nápadem na zlepšení časopisu. Bylo to odvážné a mohla jsem hodně pokazit, ale zkusila jsem to. Paní šéfredaktorku to dost překvapilo a zamyšleně na mě zůstala koukat.

Asi kombinace všeho pomohla k tomu, že mi už na konci pohovoru řekla, že o mně přemýšlí…

Jak to celé dopadlo? Beru do ruky telefon a říkám: „…já to místo nepřijmu…“ Tedy přesně si nepamatuji, ale podstatné je, že jsem to odmítla. „Já, bez žurnalistické školy a zkušeností, odmítám i finančně zajímavou nabídku, navíc po mateřské. Hlava mi říkala že jsem se zbláznila, ale v srdci jsem věděla, že jsem se rozhodla správně. Uvědomila jsem si, že bych tím přišla o čas strávený s dětmi. Ochudila bych se o to, když jsou ještě malé a mámu potřebují. Byla bych v práci v době, kdy jsou doma a chtějí si povídat a zkrátka potřebují mě. Protože tohle místo znamenalo také to, že budu muset dojíždět…

Možná jste také někdy byli v podobné či stejné situaci, srdce vám radilo, jak máte jednat, ale hlava na vás řvala, že jste blázen. Později vám ale život ukázal že jste se rozhodli správně. Pocit že odmítáte skvělou nabídku, ale přesto víte, že jste se rozhodli dobře. Budoucnost je jeden velký otazník ale vy jste v klidu, prostě nějak bude, neděláte si s tím hlavu. Z pohledu jiných jste blázen, ale vy víte že někdy je dobré být za blázna😊