Velmi osobní příběh

Tak jako mě v životě honila touha napsat knížku, tak mě touha popohání podělit se se svým příběhem. Věřím, že pro někoho bude inspirací nebo důvodem k zamyšlení. Vzhledem k tomu že naplňuji klasickou představu spisovatele a jsem velký introvert, hodně dlouho jsem tohle zvažovala. „Můj příběh někomu může pomoci,“ říká mi můj vnitřní hlas už hodně dlouho. A tak jsem se rozhodla vykročit ze své pomyslné osobní bubliny a veřejně otevřít tohle téma.

Jako malá jsem koktala, nedokázala jsem v podstatě souvisle mluvit. Jediná situace, kdy jsem dokázala plynule mluvit bylo při čtení, což byl sám o sobě zvláštní úkaz. Až vlivem okolí jsem si začínala uvědomovat, že jsem v něčem jiná. První stupeň základní školy jsem prošla v pohodě, ale přestup na druhý stupeň na jinou školu jsem už moc neustála. Myslím, že nejhorší bylo, když rodiče dělali z koktání problém a pořád mě na moji jinakost upozorňovali, i když to nemysleli zle. Bylo to spíš jejich velké přání abych mluvila normálně, ale moc se na to upínali. Výsledkem bylo, že jsem svoji řeč začala vnímat jako problém. Nenaučili mě s tím žít, a to byl asi kámen úrazu, který dlouho ovlivňoval můj život. Chtěla jsem být dokonalá a myslela si, že se za mě rodiče stydí. Moc jsem si přála mluvit plynule ale nešlo to.

Rodiče si neuvědomovali že se přestali soustředit na to co říkám, ale jak to říkám, neustále mě napomínali a upozorňovali že mám mluvit pomalu. V té době mi přišlo, že je vůbec nezajímá, co jim říkám ale jen to, že při to koktám. Na logopedii jsem byla pečená vařená, ale tímhle přístupem se to míjelo účinkem.

Po přestupu na druhý stupeň základní školy se to ve mně tak nějak začalo kumulovat. Sama jsem k tomu přistupovala negativně a vnímala jsem se jako méněcenná. Výsledkem bylo že jsem se zasekla a přestala komunikovat s učiteli. Začala jsem se vyhýbat všem situacím, při kterých bych musela mluvit. Dobrovolně jsem si nechávala dávat špatné známky, jen kvůli strachu u zkoušky mluvit. Učitelé to vnímali jako vzdor způsobený pubertou. Tedy až na učitele dějepisu, kterému to asi došlo a hodnotil mě jen na základě písmenných prací. Byl to jediný člověk, který mi dal právem jedničku. Ostatní byli nekompromisní, a tak jsem si později řekla, že stejně nic nemá cenu, a začala na všechno kašlat. Tehdy můj problém nikdo nepojmenoval, a celá věc se zhoršovala. Do podobné situace jako tehdy já, je snadné se dostat, je to apel na rodiče, aby když je dítě v něčem odlišné, aby ho s tím naučili žít a nedělali z toho konec světa.

Jak velký byl můj strach z mluvení dokazuje například situace, když jsem asi jako desetiletá jela domů v přeplněném autobuse a nemohla se dostat ven, než abych se ozvala, že budu vystupovat, raději jsem jela další dvě zastávky na konečnou a pak si to několik kilometrů špacírovala domů (vystoupila jsem o dvě vesnice dál). Nebo už jen to, že jsem si musela říct v autobuse o lístek mě nutilo být ve škole celou dobu ve stresu. Celou moji základní školu mě provázel neustálý strach z mluvení.

Asi až to, když jsem přijala sebe sama mně nejvíc pomohlo. Pochopila jsem, že se nemusím stresovat z toho abych něco plynule řekla. Došlo mi, že spousta lidí řeší horší problémy a panický strach z toho abych řekla plynule větu není na místě. Až teprve když jsem přijala sebe sama se moje řeč hodně zlepšila. Došlo mi, že problém není koktání, ale můj přístup, který mi ovlivňuje život. Když to budu vnímat jako problém, bude to problém. Uvědomila jsem si, že se s tím zkrátka musím smířit. Začali se dít věci jako mávnutím kouzelného proutku…

Dnes už mluvím plynule, i když je kombinace písmen, které mi obecně dělají problém, a tak je to někdy patrné. Někdy jsem vnitřně rozhozená pak je to znát. Stále mi to připomíná, jak mocnou sílu mají myšlenky.

S odstupem člověk vnímá věci jinak, a to co jsem dříve vnímala jako největší nespravedlivost života, která mi hodně zkomplikovala život, dnes vnímám spíš něco, co mě posílilo. Dokázala jsem přemoci sebe sama a možná to mělo i nějaký hlubší smysl.

Když jsem se tehdy zesekla a nechtěla jsem s okolím komunikovat o to víc jsem měla čas o věcech přemýšlet a pozorovat chování jiných lidí. Asi díky tomu jsem dobrý čtenář řeči těla a dokážu dobře rozšifrovat co si lidé myslí. Mám skvěle vyvinutou empatii, takže si dokážu spojit pár kusých informací a chápu proč se někdo chová tak nebo onak. Naučila jsem se být dobře vnímavá, takže vnímám věci, které ostatním unikají.

Na co jsem dnes pyšná je to, že jsem překonala i svůj velký strach z mluvení před více lidmi. Pravda, nějak se v tom zrovna nevyžívám a zůstala ve mně sice pořád nervozita z veřejného vystupování, ale dřív mě tohle naprosto paralyzovalo, dnes už to zvládám. Přijde mi zvláštní, jak je strach z veřejného projevu častý. Ze svého pohledu vnímám jako zvláštní, když se na veřejnosti bojí mluvit někdo, kdo nemá s řečí žádný problém, vždycky si říkám, čeho se ty lidi bojí? U lidí jako já je to strach z toho, že ze sebe nedostaneme kloudné slovo, ale čeho se bojí oni?

Zpětně vnímám jako výhodu, že mi moje tichost zůstala. Nemluvím, když nemám co říct. Nemluvím, když nevím, co říct a nemluvím, když nechci mluvit. Život mě naučil, že je lepší věci dělat než o nich stále jen mluvit. A tak okolí překvapuju, když nevyprávím, o čem zrovna píšu a pak zčista jasna zmíním že mi bude vycházet nová knížka😊 Málomluvnost je dobrá věc, dává to člověku více prostoru o věcech přemýšlet.

Mnoho lidí je otroky svých přesvědčení a názorů, kterými si hází klacky pod nohy. Na druhou stranu, kde příroda ubere tam často přidá a zdánlivý hendikep může být vlastně darem. Věřím, že věci mají nějaký hlubší smysl a dějí se z nějakého důvodu. Někdy nám to nedojde hned, ale až po letech. Třeba nějaká Vyšší moc čeká na to, jak se s životem popereme. Čeká, jestli nás to ponaučí a těší se, co díky tomu pochopíme. Možná pak čeká, jak se svojí zkušeností naložíme a raduje se, když najdeme v sobě tu sílu a odvahu podělit se svým příběhem.