Autorská pohádka pro nejmenší děti- Zapomnětlivý Petřík

Tuhle pohádku jsem kdysi napsala a měla jsem ji uloženou v počítači. Před dvěma měsíci jsem si s ní trochu pohrála a přidala k ní obrázky a nahrála ji na YouTobe: https://www.youtube.com/watch?v=9qBfrNWU0t4&t=4s

Řekla jsem si, že by ale bylo dobré ji dát na web i v její psané podobě. Tak tady je

Zapomnětlivý Petřík

Petřík bydlel v jedné malé vesničce, kde naštěstí byla i škola a nemusel tak dojíždět do sousedního města. Tahle vesnička měla málo obyvatel a všichni se tam znali.  Do školy ho vždy doprovázela maminka, ale když začal chodit Petřík do čtvrté třídy usoudila, že už je na čase, aby začal chodit do školy sám.

Petřík byl šikovný kluk, který ve volném čase rád kreslil a vymýšlel nejrůznější vynálezy, často o nich přemýšlel. Dumal nad tím, jak ze stavebnice postaví jeřáb nebo jak vynalezne nový druh papírového draka. Do školy odcházel, když už rodiče byli v práci, a tak bylo na něm, aby zkontroloval, jestli někde nenechal svítit nebo zda nekape kohoutek. Když vše pečlivě zkontroloval oblékl se a na záda si nasadil aktovku. Zamknul dům tak jak ho maminka učila a vydal se na cestu do školy. Neměl to daleko, stačilo jít jen kus po chodníku, potom se důkladně rozhlédnout přes silnici, nejdřív vlevo potom vpravo, a ještě jednou vlevo a pak už jen dolů z kopce kolem rybníka u kterého stála škola.

Cestu do školy znal Petřík dobře a bavilo ho sledovat vše co po cestě míjel. Potkával paní Přibylovou spolu se svým psem Bonifácem. Líbilo se mu, jak Bonifác vždy zavrtí ocáskem, když Petříka vidí. Rád po cestě přepočítával kachny na rybníku u školy a vždy se podíval, jestli nejsou ptáčci na krmítku na borovici, která rostla těsně před školními vraty.

Jednoho dne si však Petřík po cestě do školy všiml že se na něho lidé dívají víc než obvykle, a tak tomu začalo být i následující dny. Čím víc dny ubíhaly tím se lidé na Petříka více dívali a někteří se začali mračit. Paní na ulici si vždy když kolem Petřík prošel začaly něco šeptat a Petříkovi to začalo být divné. Vždy si zkontroloval knoflíky na košili, zda je nemá rozepnuté a otřel si pusu, jestli ji nemá špinavou od snídaně. Trvalo to několik týdnů a Petřík se rozhodl svěřit se s touto podivnou situací paní učitelce ve škole. Paní učitelka chvilku přemýšlela a pak se Petříka zeptala co dělá, když ty mračící lidi vidí. A Petřík na to odpověděl že nic jen se na ně podívá a projde kolem. A pak to paní učitelku napadlo a zeptala se: „A zdravíš ty lidi, které potkáváš?“ Petřík se v tu ránu chytnul za hlavu a bylo mu jasné proč se na něj všichni mračili. Přes to všechno sledování okolí zapomněl zdravit. Od té doby už na to nikdy nezapomněl a lidé už se na něho také nemračili ale začali usmívat.