Že bychom dětem měli předčítat je věc o které se mluví v médiích celkem často. V záplavě knih na mnoho témat bychom však nikdy neměli zapomenout na klasickou pohádku. Já jsem ve své podstatě vyrostla na pohádkách Karla Jaromíra Erbena, na které nedám dopustit. Jako malá, asi jako většina dětí, jsem nevnímala pohádku jako něco z čeho si mám vzít poučení. Pohádka se mi zkrátka buď líbila, nebo ne. Přesto nejvíce se mi líbily právě ony zmiňované klasické pohádky, nedokázala jsem popsat čím, ale prostě něčím. Později jsem si uvědomila, čím to je. Klasická pohádka je příběh ze světa, kde je možné vše. Kde chudý člověk může zbohatnout, kde dobro vítězí nad zlem. V pohádkách se zkrátka stávají na první pohled nemožné věci. Vítězí ti nejodvážnější, kteří předem ví, čeho chtějí dosáhnout.
Klasická pohádka tak dává dětem krásný základ do života. Učí je, že nic není nemožné a když člověk něco chce, musí pro to něco udělat. Někdy to stojí úsilí, mnoho času a potu ale vyplatí se to.
Někteří dospělí milují knížky osobního rozvoje a hltají tak každé slovo o pozitivním myšlení. Mnozí si v praxi sami ověřili že bez toho, aby si věřili je téměř nemožné dosáhnout svých cílů. S trochou nadsázky lze říci že pohádky jsou motivační knížky po děti. V pohádkách žádnému princi nepomůže ten nejlepší meč a brnění, ale vyhraje ten obyčejný mladík, kterému se všichni nejdříve smáli. Je to jako v životě, to že někdo má ty nejlepší školy a dostatek peněz mu nezaručí, aby vedl spokojený život. Na druhou stranu pak přijde někdo, kdo nemá ty nejlepší školy, kdo měl vždy hluboko do kapsy, a přesto dokáže uspět. V pohádkách je to jako v životě o úspěchu rozhoduje míra odhodlání.
Když jsem psala Bylinkové pohádky, toužila jsem vytvořit právě takové ty klasické pohádky, plné princezen i obyčejných mladíků. Z každé pohádky plyne nějaké poučení, které si děti můžou na konci knížky přečíst. Bylinky tak rozhodně nejsou náhodou protože mají v pohádkách své čestné místo.