Čekání ve frontě s malými dětmi může být někdy docela úsměvné. Člověk chce nechce vyslechne často velmi vtipné rozhovory a někdy je jejich součástí. Před nějakým časem jsem se svými kluky čekala ve frontě na poště. Fronta byla až ven na ulici a vše postupovalo šnečím tempem. Když jsme se konečně začali blížit k přepážce moji kluci si všimli, že na zemi leží v rohu zabalený růžový prášek. Stal se z toho objev dne a hned mě na to kluci upozornili. „Asi někomu vypadl, prášek z kabelky,“ poznamenala jsem a dál tomu nevěnoval pozornost. Kluky však tahle odpověď příliš neuspokojila a došli k názory, že prášky nemají takovou barvu a že to jsou nějaké drogy. Dalších několik minut jsme řešili onen prášek a co že to vůbec ty drogy jsou…
Když se klukům zdála debata na toto téma dostatečně dlouhá a věděli vše co je zajímalo, přišel můj šestiletý syn s otázkou: „Mami, kdy mi dáš drogy?“ „Jaké drogy? Vytřeštila jsem oči a myslím že náš rozhovor vzbudil zájem i u lidí kteří mu do teď nevěnovali pozornost. Tato otázka mě tak překvapila že jsem se zmohla jen odpověď: „Jak tě to napadlo? Vždyť já ti žádné drogy nedávám. Drogy jsou špatné.“ Myslím, že jsem v té nekonečné frontě a mrtvolném tichu začala působit podezřelým dojmem. A možná leckoho napadlo že jakožto matka třech synů jsem možná nucena se čas od času uchýlit k užití nějaké omamné látky pro uklidnění svých pošramocených nervů.
„No přece ty drogy, co mi dáváš, když jsem nemocný?“ Poznamenal s ledovým klidem můj šestiletý syn. V tu chvíli mi došlo, co tím myslí. „Jo, ty myslíš probiotika, ty léky, co se dávají, když se doberou antibiotika?“ „Jo, ty jsem myslel.“
Nejlepší příběhy prostě vymýšlí sám život